Historie

Dvouhektarový pozemek, na jehož části se hospodářstí nachází, krátce před sametovou revolucí v říjnu 1989 zakoupila RNDr. Zdenka Hodková (1940 – 2012), maminka mého muže Tomáše. Patří k jedné z nejstarších nemovitostí v Podbabě. Původně zde stál mlýn, jehož kola poháněla voda Šáreckého potoka.

Mlýn

První zmínka o mlýně byla nalezena v zemských deskách z roku 1520, což ovšem neznamená, že zde mlýn nestál již o mnoho let dříve. Zápis se týkal stížnosti mlynářky, majitelky podbabského mlýna, že se v okolí mlýna potloukají lapkové, kteří jsou nebezpečím pro ty, co si vozí do mlýna obilí k semletí. Jak to tenkrát dopadlo se sedláky a lapky a s paní mlynářkou zemské desky již nepraví, ale je jisté, že se ve mlýně mlelo ještě zhruba 300 let až do začátku 19. století.

Kromě budovy mlýnice zde stálo obytné stavení, kamenná stodola, chlévy a maštale, budova malé pekárny, sušárna ovoce a na dvoře byla obecní studna, k níž si chodili pro vodu obyvatelé Podbaby ještě po druhé světové válce. I když mlýn již nesloužil původní funkci, sloužil dále jako zemědělská usedlost. Budova mlýnice zůstala zachována a pravděpodobně koncem 19. století byla upravena na obytnou. Také zde dlouho zůstal zachován náhon, který vedl vodu ze Šáreckého potoka na mlýnská kola. Plocha mezi potokem a vyvýšeným náhonem byla celá staletí využívána jako sad a také jako zdroj trávy a sena pro hospodářská zvířata. V dnešní době je již desítky let náhon zasypán a po zásypu je vybudována cesta, která odděluje pozemek sadu od stráně porostlé listnatým lesem.

Za komunistické éry podlehl statek i přilehlé pozemky těžké devastaci. Jednotlivé budovy hospodářství byly rozprodány mezi různé majitele, pole náležející k usedlosti zabavena a z bývalého kvetoucího hospodářství zůstala polozbořená stodola, zarostlá zahrada a neobyvatelné obytné stavení. Dnes jsou nemovitosti již obyvatelné. Z budovy mlýnice se zachovala vetší část přes metr silných kamenných zdí a klenby v přízemí. Přes snahu zachovat co nejvíce z původní stodoly se podařilo zachránit jen klenuté stropy bývalé stáje.

Od roku 1989

Na pozemku Zdenka od devadesátých let chovala kozy, ovce kamerunské i „obyčejné“, poníky, slepice, kachny, husy, perličky, králíky a kočky. Zvířata ze statku doplňovala rozsáhlá sbírka zvířat terarijních, od trnorepů přes želvy a aligátory po pestrou paletu hadů. Na hlídání stáda ovcí si Zdenka na počátku 90. let pořídila štěně kavkazského ovčáka Gara. 

Kavkazák Gar
Gar byl jedním z prvních kavkazáků v naší republice. Svou přítulností zásadně vyvracel český mýtus o krvelačnosti kavkazáků. Byl rozhodně hlídací. Dalo nám dost práce jej uhlídat, znala ho celá Podbaba, Lysolaje a dost možná i přespolní. 

Od ovcí k muflonoovcím
K období stádečka ovcí na pozemku se v Podbabských kuloárech váže mnoho dnes již úsměvných legendárních historek. Nezřídka bylo možné spatřit nad tratí u Vltavy hrstku ovcí spokojeně ležících na skalách poskytujících bezpečí a nezúčastněně pozorujích cvrkot velkoměsta.

Můj muž Tomáš vzpomíná: "Koupíš si moderní trvanlivý bužírkový plot, prodíráš se svahem, betonuješ tyčky, natahuješ pletivo v nepřístupném terénu, tvaruješ plot, aby kopíroval svah a ono to pak nefunguje! Za pár dní přijdeš a ten nejlepší plot, který jsi na trhu sehnal (píše se rok 1991), je děravý jak řešeto. Netušíš, že nemá šanci obstát náporu divočáků. Plot pracně opravíš, ale za pár dní jsou v něm díry znovu. Opravíš je zase, jen abys díry po krátké době znovu našel. A tak to jde pořád dokola a frekvence oprav se prodlužují."

Dírami na pozemek s oblibou běhali psi venčení na Babě. Zatímco si páníčkové povídali, psi potrhali pár ovcí, zakousl hrstku slepic a vrátil se po deseti minutách k nic netušícím páníčkům. Opakující se šílený scenář byl zdrojem zoufalství. Ovce se koncem devadesátých let zkřížily s muflony a naučily se poblázněným městským psům utíkat. Nakonec se muflonoovce objevily na zahradě jen v období největších mrazů, kdy rády přišly na krmení, které jim Zdenka nosila v kýbli. Až jednu zimu nepřišly vůbec. Kde je jim asi konec?